Národní park Sinharaja – cesta za lvím králem

Národní park Sinharaja – cesta za lvím králem

Jedním z posledních míst na Srí Lance, kde je možné vidět nedotčený deštný prales s rozmanitou flórou a faunou je Národní park Sinharaja. Právě pro své rostlinné a živočišné bohatství se Národní park Sinharaja stal Mezinárodní biosférickou rezervací a v roce 1988 byl zapsán na Seznam památek světového dědictví UNESCO.

Přírodní poklad

Národní park Sinharaja se rozkládá na jihozápadě Srí Lanky na ploše 88,6 km2 a táhne se v délce necelých 30 kilometrů od východu na západ. Jde o kopcovitou až hornatou oblast v jižní části Centrální vysočiny, okolní hřebeny se pohybují v nadmořské výšce mezi 200 až 1100 metry. Nejvyšším vrcholem oblasti je 1150 metrů vysoká hora Hinipitigala. Dalšími výraznými vrchy jsou Moulawella (760m), Kosgulana (797m), Sinharaja (742m), Kohilearambe (575m), Dotalugala (769m) či Tibbottagala (904m). Od severu na jih rezervaci ohraničují dvě velké řeky – Kalu Ganga a Gin Ganga, které jsou dosti dravé, a doplňuje je několik vodopádů. Nejbližším městem je 30 km vzdálená Ratnapura – město známé těžbou drahých kamenů.

Sinharaja je posledním neporušeným nížinným pralesem na Srí Lance a mnohými je proto označován za jeden z přírodních divů tohoto ostrova. Tato biologicky unikátní krajina byla již v roce 1978 ustanovena Lidskou a biosférickou rezervací (MAB) a stala se tak prvním chráněným přírodním dědictvím Srí Lanky. Dnes má rezervace celosvětový význam, proto byla v roce 1989 zařazen mezi památky UNESCO.

Jak se žije místním

K pralesu Sinharaja se váže několik pověstí a místní lidé k němu chovají velkou úctu. Jméno Sinharaja znamená v překladu Lví král. Právě v tomto lese údajně žila se lvím králem krásná princezna. Jejich potomek byl podle starodávné legendy prapředkem sinhálského obyvatelstva a tak řada lidí věří, že Sinhálci pocházejí právě odtud. Dnes se v oblasti národního parku nachází celkem 22 vesnic, v nichž žije okolo 5 tisíc obyvatel. Dvacítka vesnice se nachází za hranicí Sinharaji, pouze dvě vesnice leží uvnitř parku. Jde o vesnice Warukandeniya a Kolonthotuwa. Lidé zde žijí v domcích postavených ze třtiny, které mají střechy z listů bambusu či kokosových palem. Obyvatelé se živí tím, co si vypěstují, případně, co jim poskytne sama příroda. Na jídelníčku se tak objevuje rýže, sladké brambory, maniok, plody chlebovníku a ovoce. Ve velkém se sbírá také míza palmy kitulu, z níž se dělá palmový cukr. Místní si přivydělávají také vyráběním ratanových košíků a rohoží, případně sběrem rostlin, které prodávají ve městech pro léčebné účely.

Další obyvatelé pralesa

Deštný prales, který se zde nachází, poskytuje přirozené prostředí šelmám, které lepší úkryt už jinde na Srí Lance nenajdou. Celkově je zde velká koncentrace nejrůznějších rostlinných a živočišných druhů. Údajně v parku žije neuvěřitelných 830 endemických druhů rostlin a zvířat, je domovem pro nesčetné druhy savců, ptáků, obojživelníků i hmyzu. Přibližně 60% veškerých stromů rostoucích v rezervaci jsou endemity, které jinde na světě nenajdete.

Co se týče rostlinné říše, tak v Sinharaji najdeme flóru typickou pro tropický deštný les. Roste zde množství endemických druhů, jako jsou například mohutné stromy z čeledi dvojkřídláčovité (Dipterocarpaceae). Jiné druhy této čeledi tvoří významnou složku lesů v tropické Asii od Indie po ostrovy jihovýchodní Asie, vyskytují se však i v tropické Africe a na Madagaskaru. V nejstarší části parku je možné narazit na obrovské, 45 až 50 metrů vysoké stromy, které jsou opleteny kapradinami a liánami. Z celkem 211 stromů a lián, které zde byly doposud identifikovány, je jich 139 endemických. Celková hustota zdejší vegetace, do níž jsou zahrnuty stromy, křoviny, trávy i byliny, se pohybuje okolo 240 tisíc jedinců na jeden hektar. Z toho až 95% představují rostliny, které jsou nižší než 1 metr.

Tato unikátní chráněná oblast poskytuje útočiště pro obrovské množství živočichů, až někdy zůstává rozum stát nad tím, jak se do pralesa všichni vejdou. Během posledních 15 let sice nebyl spatřen žádný z velkých savců, přestože slon patřil donedávna mezi běžné obyvatele Sinharaji. V současnosti je možné při potulkách pralesem narazit především na jelena sambara indického, muntžaka červeného nebo na prase divoké. Z kočkovitých je zde poměrně často k vidění kočka rybářská, kočka cejlonská či levhart skvrnitý, dalšími šelmami, které obývají prales, jsou šakal obecný, cibetka malá, promyka či vydra říční. Velké zastoupení zde mají primáti, zejména hulman rudolící a makak bandar. Mezi obyvateli nechybí ani hlodavci a hmyzožravci, jako jsou bělozubky, kaloni, netopýři, vrápenec zlatý, pavrápenec lakadivský, megaderma malá či luskoun tlustoocasý.

Sinharaja je rovněž ideálním místem pro pozorování ptáků – žije zde totiž 95% všech endemických druhů z celého ostrova. Ptáci zahrnují i některé vzácné druhy jako např. malkoha s charakteristickým červeným obličejem, srílanská modrá straka obecná, bělohlavý špaček obecný, oranžový minivet, orioles, drozd a mnoho dalších. Z dravců zde má zastoupení jestřáb chocholatý, orel horský a indomalajský a orlík rudoprsý. Nepřehlédnutelní jsou pak papoušci, jako alexander smaragdový a lorikul cejlonský. Kdo se chce věnovat pozorování ptáků, musí se obrnit trpělivostí, protože v hustém pralesním porostu je docela oříšek nějakého ptáka spatřit.

V parku žije 45 druhů plazů, z nichž 21 je endemických. Mezi jedovaté hady patří chřestýšovec běloretý, který přebývá na stromech, ostrolebec indický a bungar cejlonský žijící na zemi. Z hadů je možné narazit na endemického zeleného chřestýše a zmiji s typickým hrbolkem na nose. Mezi obojživelníky bylo identifikováno 9 endemických druhů - nejčastěji je možné narazit na skokana vrásčitého, jehož kuňkání patří k typickým zvukům noci. Dále se v Národním parku Sinharaja vyskytují také četné druhy motýlů, ryb i hmyzu.

Bez průvodce ani krok

Národní park Sinharaja je biologicky unikátní krajinou, která nemá na Srí Lance obdoby. Je proto velkým lákadlem pro milovníky přírody. Nejvhodnější dobou pro návštěvu je období od prosince do dubna a od srpna do září. Ostatní měsíce jsou velmi deštivé - ročně v této vlhké oblasti spadne mezi 3000 až 6000 mm srážek. Průměrná teplota se zde po celý rok pohybuje okolo 24 stupňů Celsia. Pokud byste se chtěli do Národního parku Sinharaja podívat, musíte mít obstarané povolení, které vydává Forest Department. Na jeho základě se můžete po parku pohybovat, ale pouze v doprovodu průvodce.

Skrze Sinharaju vedou tři hlavní přírodní stezky. Vydat se můžete například stezkou Waturawa, která je dlouhá 4,7 km a po cestě je na ní 14 vyhlídek. Volným tempem vám její zdolání zabere přibližně 3 hodiny chůze. Tato stezka umožňuje se seznámit s deštným pralesem a nabízí také dobré možnosti pozorování ptáků a opic. Další stezkou je 7, 5 km dlouhá Moulawella, která je poměrně náročná, ale stojí za to. Vede přes prvotní lesní porost k Moulawella Peak (700m), odkud jsou výhledy přes koruny stromů až na Adam´s Peak. Po cestě se můžete seznamovat s fascinujícími obyvateli pralesa, jako jsou například žáby, které vypadají jako spadlý list. Míjet budete také 300 let staré víno. Poslední stezkou je 14 km dlouhá Sinhagala, která zabere celý den. Vede skrze srdce deštného pralesa až ke Lví skále, odkud je krásný výhled nejen do korun stromů, ale i na okolí kopce.

- jap -

Článek byl zobrazen 14 394 krát.